Never fear.
Never flinch
Never forget.

Since I read about not-cat called Mr. Kindly who lives in Mia's shadow, eats her fear and who is the most sarcastic bastard ever I knew this series would be great.

It was indeed, gentlefriends.
It doesn't matter if you don't like fantasy or YA literature. Just read this. Because it's fuckin' masterpiece.
You don't find any cliche, any dissapointment in it. Just raw and never regreting character, story which doesn't let you stop reading (and motherfuckin' not-cat). I've never read better narrative. (behind A Little Life of course). This series doesn't forgive, please or give a fuck for your feelings. It's exactly how great story should look. I swear to you, gentlefriends, it won't let you sleep at nevernight. For one reason or another
:--))

Rating: XXXXX

Léto roku 2017 se rozpíjelo v odstínech fialové. Jindy zářivě modré květy čekanek vzadu za domem se v posledních odlescích zapadajícího slunce ztlumily do nafialovělých pastelových odstínů, jako by nasály kousek rudé záře krvavého kotouče zapadajícího slunce, z většiny skrytého pod linkou obzoru. 

Ester slunce každý večer vyprovázela ke spánku. Ležela na měkkém koberci chladivé trávy, bosá chodidla zabořená do vyprahlé země jednoho z Neliných záhonů. Pod porcelánovou kůží se jí klikatily nafialovělé žíly, slabá a mohutná koryta krvavých řek.

Vé se líně procházel mezi vějíři světle fialové levandule, v temné srsti poslední odlesky mizejícího světla. Právě se vrátil z lovu. Mezi ostrými zoubky mu ochable viselo tělíčko myši, kterou se mu podařilo najít kdesi v útrobách Znojma. 

Se svou večeří se stočil pod převislé stonky usínajících slunečnic a mršinu odhodil do trávy před sebou.

Ester se zvedla na lokty a na černé zvíře zamračeně pohlédla. Kocour strnul v pohybu, temné oči nehybně upřené na dívčinu tvář. Kdyby nezacukal natrženým levým uchem, aby odehnal otravný hmyz, Ester by si myslela, že zkameněl.

„Jsi nechutnej,“ obvinila dívka svého bratra.  

„Rukama jíst nebudu, takže není důvod si je umývat,“ opáčil Vé. 

„Proč si prostě nevezmeš něco k jídlu v kuchyni?“ přešla Ester kocourovu poznámku. Zcestnost toho komentáře jí nestála za pozornost.

„Protože jsem ulovil tuhle myš,“ pokynul k ní Vé přední tlapkou. Ester by přísahala, že dokonce i zakoulel očima. „Jídlem se nemá plýtvat, Ester.“

„Hm. A proto domů nosíš další, když je v lednici zbytek od oběda?“

„Takže přiznáváš, že ta myš je jídlo?“ ušklíbl se Vé koutkem úst. 

„Ne,“ zamračila se Ester a položila se zpátky do trávy. Ze všech sil se snažila zaplašit ruměnec, který jí vykvétal na tvářích. Nesnášela, když před svým bratrem vypadala hloupě. Nedostatků, které oproti němu měla, bylo už tak dost.

„Asi můžeme být rádi, že tu zdechlinu nepožíráš v lidské podobě,“ rezignovala nakonec. Oblohu nad ní jak by potahoval fialový filtr, to jak spektra barev ustupovala přicházející noci. Místy se objevoval lehký poprašek hvězd. Ačkoliv ještě nebyla úplná tma, Ester se stejně jako každý večer pokoušela číst z prostoru mezi nimi. 

„Vykašli se na to,“ pronesl Vé a odhrnul si černé vlnité vlasy z očí. Už byl zase člověkem, po vychrtlém černém kocourovi nebylo ani stopy. Mladík dřepěl pod stěnou dřímajících slunečnic oblečený pouze v černých kalhotách. Do rychle přicházející tmy zářila jeho bledá kůže. Pod ní se rýsovaly linie kostí, pravidelné vlnky ohnuté páteře a příčné pruhy vystupujících žeber. Ester pocítila osten žárlivosti. Na rozdíl od ní Vé nevypadal nezdravě. Nemusel své vychrtlé tělo skrývat pod volným oblečením. 

Vé vytáhl ze zadní kapsy džínů krabičku cigaret. Večerním tichem se neslo jen opakované cvakání zapalovače. Vzápětí se mezi sourozenci rozzářilo srdce drobné rudé hvězdy a vzduch prostoupila vůně cigaretového kouře. „Temnota ti stejně neodpoví,“ odfrkl Vé a vyfoukl tabákový kouř. 

Ester na bratra pohlédla. „Co ty o tom víš?“

Vé se zachechtal. V tom zvuku jako by se ozývala stopa kočičího vrnění, cosi divokého, zvířecího, co černovlasého mladíka naprosto odlišovalo od lidí. „Byl jsem jako ty, před mnoha lety. Každou noc jsem té bestii koukal do tváře a modlil se, aby mi ze své svrchovanosti alespoň plivla pod nohy. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že jsem jí ukradený. Od chvíle, kdy zemi skropila džbánkem své temnoty a utkala z ní mě, jsem jí byl naprosto volnej. Nechala mě hladovět, nechala mě projít mou první proměnou a jen se mi smála do obličeje. 

Nedokážeš si představit tu bolest, Ester,“ zašeptal Vé. Dívka z jeho hlasu nikdy necítila tolik bolesti. „Proměna mi zlámala každičkou kost v těle. Roztavila svalová vlákna v jednu velkou kaši a přetavila je do úplně jiné podoby. Neměl jsem nejmenší ponětí, co se to se mnou děje. Prošel jsem si peklem a najednou jsem to už nebyl já. Změnil jsem se v prašivou černou kočku.“

Vé odhodil zbytek cigarety do trávy a natáhl se vedle Ester. „Takže mi věř, když ti říkám, že temnota je ta poslední, která by tvoje modlitby vyslyšela. Navíc,“ upřel na svou sestru inkoustově černé oči, „tvou víru si ta mrcha stejně nezaslouží. Nezaslouží si ani špetku tvojí laskavosti.“

„Každý si zaslouží laskavost, Vé,“ hlesla Ester. „Laskavost je to nejmenší, co ostatním můžeš dát.“

„No,“ pokrčil Vé rameny, „až někdo prokáže laskavost mně, tak o tom popřemýšlím.“ 

Oba sourozenci se na chvíli odmlčeli. Usínající zahradou se nesl jen zpěv hmyzu a pronikavá vůně noci.

„Proč musím na střední školu?“ zašeptala Ester do tmy. Vé její nervozitu vycítil ještě dřív, než slova vůbec vypustila z úst. Negativní emoce, to bylo jeho. Ne že by se v nich vyžíval. Právě naopak. Dokázal je ale z lidí vycítit. Šířily se kolem nich jako světelné vlny, tíživé a pomalé. 

Vé si dal s odpovědí načas. Tušil, že se nachází na nejisté ploše. Svá slova musel volit obezřetně. „Nela říká, že to je to, co lidé dělají,“ odpověděl. Nezněl ale moc přesvědčivě. 

„A co myslíš ty?“ zeptala se drobná černovláska staršího bratra. On sám jako by životem proplouval v poklidu. Pracoval v jedné znojemské kavárně a po nocích lovil děsy nebo trávil čas s přáteli. Ester si zoufale přála, aby dokázala alespoň to. Najít v sobě chuť žít, prohánět se v ulicích, smát se a vytvářet si láskyplné vzpomínky. Místo toho dny trávila doma s Nelou. Jedině s ní při práci na zahradě cítila něco jako klid. Čas se zastavil, bolest se uložila ke spánku a Ester mohla volněji dýchat.

„Já do toho nemám co mluvit,“ vyhnul se odpovědi Vé. „Nela dělá, co pro tebe považuje za nejlepší. Ví, že nemáš nic, co bys doopravdy chtěla dělat, a tak tě posílá na gymnázium. To je prý to, co lidé tvého věku v podobné situaci dělají. Přihlásí se na gymnázium.“

„Ty jsi tam taky chodil?“

Ve tmě se zablýskl divoký kočičí úsměv. „Já nejsem člověk, Ester.“

„Jenže to já také ne,“ zašeptala dívka do ticha, tak, aby ji bratr neslyšel.